Psi

 

 

 

Rasa: Pražský krysařík

Zbarvení: světle hnědá s pálením

Pohlaví: holka

Původ:  z Velkého Karlova

Matka: ?

Rasa matky: Pražský krysařík

Zbarvení matky: světle hnědá s pálením

Otec: ?

Rasa otce: Pražský krysařík

Zbarvení otce: černá s pálením

Datum narození: 12. července  1997

Sourozenci: ?

Váha: 3, 5 kg 
Fotogalerie: rok 2007, rok 2008, rok 2009, rok 2010, rok 2011

                      11. narozeniny, 12. narozeniny, 13. narozeniny, 14. narozeniny

 

Rasa: Dlouhosrstý jezevčík

Zbarvení: černá s pálením

Pohlaví: holka

Původ: z Nížkovice

Matka: ?

Rasa matky:  Krátkosrstý jezevčík

Zbarvení matky: černá s pálením

Otec:  ?

Rasa otce: Dlouhosrstý jezevčík

Zbarvení otce: černá s pálením

Datum narození: 30. srpna 2008

Sourozenci: ?

Váha: 8 kg

Fotogalerie: rok 2007, rok 2008, rok 2009

Jmenuju se Asta, říkají mi Asto, Asťulo a Asťucho. Jsem plemene dlouhosrstý jezevčík barvy černé s pálením. Narodila jsem se v Nížkovicích 30. srpna 1996. Ze všech štěňat jsem zbyla já a moje ségra. Takže se můj páneček rozhodoval mezi mnou a jí. Nakonec nechal svojí vnučku ať jedno štěně vybere. Ta si nakonec vybrala mě (říkám že je moje "adoptivní panička"). Takže teď bydlím taky v Nížkovicích. Asi za dva roky můj páneček umřel takže jsem zůstala jenom s paničkou, která nemá takový vztah ke zvířatům jako páneček nebo "adoptivní panička". Po jeho smrti jsem se upnula na "adoptivní paničku", která mě bere i s jejími psy ven, kde si hrajeme. Kupuje mi i dárky na vánoce, koupe mě, umývá mi misky a další věci. Mám ji moooc ráda. 
 

 

Asta za poslední měsíc chřadla čím dál víc a ztrácela se před očima, takže jsem, tak trochu její odchod očekávala, ale ne takhle brzo. Asto budeš nám moc chybět! Hlavně mě a naší psí smečce. Doufám, že se ti bude teď vést líp než posledních pár dní...

Zemřela 31. ledna 2010

 

 

Jmenuju se Fík, říkají mi Fíku, Fíčku, Fína a dědo. Jsem kříženec, po mé matce jsem velšteriér a otec byl asi knírač, protože si mě všichni pletou s kníračem (teda když jsem otrimovaný). Narodil jsem se 18. srpna 1992 u svých pánečků v Nížkovicích. Původně si mě zamluvila jedna paní v Nížkovicích, ale nakonec si pro mě nepřišla, tak si mě nechali pánečci doma. Vyrůstal jsem se svojí mamkou Filipem (viz. níže). Nikdo mě necvičil ani se mnou nechodil ven takže jsem vůbec neposlouchal a když mi někdo nasadil obojek a vodítko tak jsem se nepohnul z místa, protože jsem se bál. V mých osmi letech mě naučila trošku poslouchat a chodit na vodítku panička (v té době jí bylo už deset let). V roce 1997 se naše smečka rozrostla o dalšího psa Betynu pražského krysaříka. Hned od začátku jsme byli velcí kamarádi. Hráli jsme si na honěnou a dělali různé vylomeniny. Teď už si spolu nehrajeme, protože už na to nemáme věk. Na začátku roku 1999 mě umřela maminka a byl jsem z toho tak strašně smutný, že jsem tří dny nejedl, ale nakonec mě hlad přemohl a za nějaký čas jsem byl zas v pořádku. V roce 2005 se naše smečka rozrostla o dalšího člena Chestera labradorského retrívra. Ze začátku se mě moc nezdál a dával jsem mu to patřičně najevo takže se mě bál, ale potom jsem zjistil, že mi nechce přebrat postavení ve smečce a nakonec jsme se skamarádili. Později když začínal dospívat, tak mi chtěl sebrat postavení vůdce v naší psí smečce, ale já jsem ho nenechal a párkrát jsem se s ním porval a on se vždycky stáhl. Nejhorší to ale je když začne Betyna hárat. Já si ji hlídám a on okolo ní nesmí projít nebo bude zle. Jednou jsem se naštval a vyjel po něm, ale to jsem neměl dělat, protože mě chytil pod krkem, praštlil se mnou o zem a trošku mi prokousl hlavu tak, že mi tekla krev. To se panička strašně naštvala a odvedla mě ke svojí babičce, kde jsem byl tak dlouho dokud Betyna nepřestala hárat. Ještě štěstí, že jsem tam nebyl sám, paniččina babička má totiž taky pejska, jmenuje se Asta a je to jezevčík. No jinak nejradši ležím a spím, protože se vždycky brzo po vycházkách unavím, už taky nejsem přece nejmladší. Jinak docela rád honím kočky a kdybych byl mladší, tak bych s nima hned zatřepal. Teď jsem si vzpoměl ještě na jednu takovou historku, kterou jsem prožil s mojí mamkou. To jsme se s mými páníčky vraceli z lesa a šli jsme k paniččiné babičce na návštěvu. Páneček nás zavřel na dvoře, kde byla králíkárna, no a to neměl dělat, protože já a mamka jsme si králíkárnu otevřeli a začali jsme vytahovat králíky ven, samozřejmě, že jsme je hned všechny zakousli. Stačili jsme to tak udělat se čtyřma králíkama, ale panička se zrovna podívala z okna a upozornila svého dědečka, takže jsme měli po srandě. Samozřejmě, nás paniččin dědeček pěkně seřezal, protože ti králíci byli už skoro velcí na zabití. No a jinak to je z mého života asi všechno. 
 

 Fík zemřel ve věku 17cti let 28. října 2009. Přežil o jeden rok svoji matku, která se dožila šestnácti let, takže dlouhověkost byla asi dědičná. Do svých patnácti let byl Fík celkem fit, ale od šestnáctého roku se to začalo zhoršovat. Postupně ohluchl a oslepl, řídil se jen čichem a hmatem. Většinou jen spal a později měl stařeckou demenci (chodil sem a tam bez nějaké příčiny, nereagoval na jméno a okolí - veterinář nám řekl, že tento stav je u hodně starých psů normální a že pokud Fíka nic nebolí a dokáže se sám najíst, napít a vyprázdnit, tak není důvod jeho život ukončit předčasně). Dva dny před smrtí nechtěl nic jíst, což mě nepřipadalo moc divné, protože někdy měl období kdy dva dny skoro nic nejedl. Večer 27. října jsem věděla, že je zle, protože Fík začal kňučet a další den zemřel :(.

 

Fík byl jen o jeden rok mladší než já, takže jsme spolu vyrůstali a díky němu a jeho matce se u mě rozvinula láska ke zvířatům a hlavně ke psům. Nikdy na tebe nezapomenu, protože ty jsi byl vždycky ten první, prostě vůdce naší čtyřnohé smečky!